Smysly šálí, smysly plynou

24. ledna 2009 v 22:13 | ©Bellatrix |  House-jednorázové
Název povídky: Smysly šálí, smysly plynou - Smysl přátel, ti ale časem přeci jen zhynou.
Autor: Bellatrix Black Lastrange
Autor 2: Autor celé básně až na poslední dva řádky jest Jan Neruda.
Beta-reader: Později
Fandom: House M.D.
Pairing: Neuvedeno, zde jde pouze o fantazii.
Stručně: První díl, rozsáhlého psychologického cyklu. Tato jednorázovka, je založena pouze a jedině na mých myšlenkových pochodech jedné podzimní neděle. Připisuji rádoby psychologický ráz. Proto vás žádám zapojte svou fantazii a otevřete svoji mysl, představujte si. Každý v tomto příběhu pochopí tu svou část, svou verzi příběhu a byla bych šťastná, kdyby se pár lidí zamyslelo a napsalo mi své dojmy prostřednictví elektronické pošty. Dnes se řídíme heslem, každý dle vlastní fantazie, když popustíte pomyslnou uzdu, možná uvidíte i kus sebe sama.

Varování: Žánr dle směru vaší fantazie, někdo je určitě schopen v tomto vidět erotiku. Hlavní postava je dle mého silně mimo charakter.
Věnování: Věnuji Pusy.ně. Však, ona ví za co. Inu, protože, je to pusyna.

Pozn. autora: Proložená báseň, jest veškera majetkem Jana Nerudy. Je to báseň nazvaná Na pahorku leží pole chudé. Báseň naleznete ve sbírce Hřbitovní kvítí, což je Nerudova prvotina z roku 1858, která se brzy po svém vydání setkala se silnou kritikou pro svou pesimistickou náladu a místy až morbidnost. Autor zde ironizuje někdy až skřípavými verši lásku, poezii, rozum a soucit

000

Stará kniha, rozevřená, trouchniví a chřadne, kdo z ní čítá? Kdo v ni civí? Komu straší v hlavě? Ach ta česká litera, nechť zhyneme všichni zahleděni v sobě, ale k čemu, bědovati, dosti času bude naň v hrobě.

Na pahorku leží pole chudé -
ostrov v časů proudu - málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyrmi bílými zdmi obehnáno.

Mužská hlava kýve rytmus, pokyvuje bděle, tik? Nikoli toď vše již omšelé, opakuje se každého dne již půl druhého roku. Nač, to? Poslechněte příběh, zastrašující, dosti, více, pro některé snad i nejvíce. Za zdmi, zdmi jak hřbitovních zvonů kmit.

Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a zpustlé sady -
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.

Půldruhého roku, již sedí muž v tom křesle. Nevnímá a neslyší, sedí, sedí -sklesle. Myslíte si drazí snad, že je uražený? O né, to jsem na omylu, jen je zamyšlený. Nad otázkou, co nás sere všechny, co bude až zasmrádneme jak dělníkům fusekly? Co bude, až nám všem dojde dech? S toho mi vážení běhá mráz po zádech.

Noha spěla má k těm chudým rovům
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele.

Bude peklo? Bude nebe? A potřebujeme toho spasitele? Kdo je spasitel? Učitel, či šílenec? Snad když stvořil Adama a Evu, má kus doktorátu. Medici a jiní bílí, svoji hlavu teď sklonili a jsme opět u toho, znovu, znovu nanovo. Kdo? Kdo jest muž v tom křesle? A víte, že se mi to zatím prozradit nechce?

Zelená se tráva po hřbitově

Zelená, toď hrozná barva. K mrtvým tělům neladí a však stále, vděčně, děkujeme, že i na tom hřbitově je ochotno růst něco živého. Ironie života, mrtvá těla, živá tráva a nemá ji kdo spást. Nač tu půdu tedy hnojíme zespoda? Možná, to nějaká zahradníků dohoda.

Zelená se tráva po hřbitově.
Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné?

Naděje spíš že to pohrobené
zase vzešly, by snad bylo zjevné.

Naděje? Ta vymřela. Nikdy více není. A proč? Sakra a proč já? Dojdu v zapomnění? V čirou nevědomost. Vrchní akademie věd hlásají, máme léky proti všemu! A na vinu? Leda tak viagru, k čertu nechci nic na debilitu, na tu léku není! Já chci pouze prosím, snažně něco k pomatení. Mysli, těla…duše. Bože, už se chovám bezduše.

Červená se kvítí po hřbitově.
Snad ho sázela zde lidská ruka?
Ba spíš myslím, že to pohrobená
láska jest i její drahá muka.

Zbyly mi jen, stěny čtyři, bílá malba, bílý frak. Proč, jen? Proč ti medikové, nepoužili
rovnou sarkofág. Nikdy jsem nenosil plášť bílý, nač se namáhat, když jiní se s prací tolik píli? Černá mi jde lépe k pleti, k mému postoji. Posaďte se, vždyť já mrzák, vždycky rád postojím. Červená to je barva, barva krve, barva lásky. K čertu k všemu! K čertu s láskou, nemám ji… nemá ani ona mne, a tak to všechno se mnou je. Žádná pozitiva. Běda, běda! Lituji se, to jest
špatná vidina.

Však i zažloutlé zde bejlí hnusné
porodila v bolu země pustá,-
aj ta podoba zlých vášní jistě,
ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.

Zažloutlá je barva vicodinu. Kde jsou časy, mého dlouholetého přítele? Ale, co, že? Však já tu nohu vždy rozchodím. Už dávno není problém, vyhodit si koleno, je mrtvé jako poleno. Mrtvé jako celá noha.

Ticho - jako ráno v dálném poli

Ticho. Nikdy není dobré. Jak Cuddyová před výbuchem. Kde jí konec, vlastně všechen? Kde je ona, kde je? Když jí jeden potřebuje někde v Pákistánu záhony pleje. Ha-ha

Ticho - jako ráno v dálném poli,
kdesi jenom o kov hruda zvoní, -
aj to stařec, - opřen o lopatu
k zemi shrblá záda pracně kloní.

Lopata mi chybí brachu, mám jen kamarádku hůl. Kamarádku? Podle toho z jakého konce to bereme. Nemít ji, už se tu někde válí, mé tělo ubohé. Otázkou jen, zda by to bylo dobře? Pro mě? Pro mě určitě, už léta se chystám na audienci s Bohem. Ale jedině na čaj o páté! Začínám se lepšit, sledujete, snad mi tolik ještě na mozek nekape. Kamarád…

Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?"
"Čím měl býti, blázne, - člověkem!"
"A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce,
že mu oplatila lásku nevděkem!"

Vím, kde leží přítel můj. Tam, není, není žádný hnůj. Jen čistá tráva, modré pole. Barvoslepost, vole!
Měl jsem jen jednoho, jediného, bylo by hloupé nevědět kde on je. Avšak netřeba znáti, jeho jméno, kdo by ho chtěl hledat, nenajde ho.

Kdy skonal?" - "Není dávno tomu!"
"Kde by asi ležel, nevím víc;
neboť věřte, kterým srdce puklo,
že jich leží tuto na tisíc."

Puklo, srdce? Hovadina, leda infarkt člověče! A já že jsem nevděčný? Pche a komu vděčit? Být vděčný? Jediný kdo za vděk stál, ten je teď již pochován.

Porodila kosa kvítek malý

Velmi laidsky řečeno. Ale možná, možná to tak bylo. Vím… tedy kdysi dávno, věděl jsem. Cameronová by to tak řekla. Poeticky, rádoby, tak jak to nemá obdoby. Blbě, ale přesto sladce.

Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí.

Ideální, ideál! Nejsem já to králů král? Mezi čtyřmi stěnami, ano tady kraluji. Dříve bych si přišel k smíchu, ale k čertu, bez ostychu, připadám si jako car. Car co nebyl korunován. Zrazený a ponížený. Já jsem doktor, jak má zabít doktor -doktora a proč, mě nikdo nevolá? Proč nic neslyší? Potřebuji nutně udělat pár vyšetření, vždy jsem si uměl poradit sám. Teď bych pomoc uvítal. Přátel nemám, známí mrtví jsou a přesto tuším, že by zůstali a zůstanou na svém místě. Kdybych zavolal.

Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní -
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.

Koukám na ten širý svět, skutečně radost pohledět, jde to od desíti k pěti. Příteli, teď jsem rád, že jsem nezplodil žádné děti! Do takových sraček je posílat… nechtělo by se ani diktátorovi. Kdo nám však zde svůj názor poví? Budeme hlasovat -Jsem pro! Souhlasím a to je většina, ráno pěkně začíná. A většina jest tady přesila, říkám, že nám to ale krásně začíná. Víte co dá práce přehlasovat sám sebe? Zvláště když jste nerozhodný a víte, že váš hlas rozhodne…

Svět toužil, přece vyplněno -
políbením slunce uvadnul -
tobě osud dal však jiné věno -
snové uprchli, ty jsi uchřadnul.

Uznávám, nejsem nejnovější model. Přeci jen, dělal jsem takřka do úmoru. A můj mozek stále pracuje, nepotřebuji žádnou křížovku, která můj mozek na chvíli zburcuje. Mám chladnou mysl jako dřív, ale chybí mi. Chybí mi publikum, proto asi vykládám každý večer své životní úspěchy polštáři. Ale, divili by jste se, jak se u některých z nich tváří. Pozná že lžu, chytrý padouch, ta historka o přepadení Carmen Electry a následném bouřlivém sexu se mu nelíbila. Asi závist, co to zavinila? Dnes jsem se s ním rozloučil, nespatřím ho nikdy více. Tušil, že jednou vyhasnu jako každá svíce, stojící na pokraji, ono před ním se těžko něco utají.

Byl jsi chud - však bujní tvoji snové

Sny jsou pro slabochy. Slabé křečovité muže, co nevědí kde jejich místo být může. Dovědí se nakonec ale nesplní si sny, říkám pro slabochy -jedni jako druzí, proto jsem neměl nikdy dobré přátele.

Byl jsi chud - však bujní tvoji snové
nasypali po cestách tvých zlato;
však že zlato sypali ti snové,
nedal svět ti ani chleba za to.

Proč řka dobré přátele? Je to idylické, že? Snaha o pokrytí pravdy, nikdy jsem neměl opravdové kamarády. Ale kamarády však ano. Bylo by zlé upřít si i toto, nezbylo by mi nic více, že vidina tohoto a neklidný spánek. Teď mám vidinu stávající, že mě venku oplakávají a snaží se dostat ven smečky vlků. Traumatizující.

Nebyls krásným - chtěls však dobýti si
od dívčiny marné věrnou lásku;
přišel jiný, pustil jsi se v závod,
pustil jsi se v závod - prohráls sázku.

Tracy jsem miloval. Ha. Ne, ale měla jsem jí vážně rád, což je něco čemu se dostalo snad jen dalším dvou lidem v mém životě. V dětství mé matce a tobě příteli. Podkopla mi nohy a já šel dál, a tvářil se u toho jak pan král. A matka? Ta láska nějak vyšuměla, přece jen, ve čtyřiceti už po své máti nemůžete chtít aby vám do práce nachystala chleba. A to mě štvalo, tak jsem se přiživil i Wilsona. Tebe jsem měl taky rád, byl jsi opravdový kamarád a někdy i více, jen já to neviděl.

Zval tě osud k nešťastníků kvasu

Pole, louky dům. Pole, louky dům.

Zval tě osud k nešťastníků kvasu; -
sotva vyřknul slova neblahá
(abys slušně obstál při hostině).
počal svlíkat tebe do naha.

Pohřby jsou vlastně divné kratochvíle, nejdříve pohřbíš nebožtíka a pak máš-li smutek zajíš ho. Což mi připomíná, jednoho mého pacienta, co chodil na cizí pohřby jen kvůli pohřebním hostinám. Opravdu, sedal si vždy co nejvíce do zadu. Cože? Že se obrací v hrobě? Dobrá dobra, dosti strachu byl jsem to já? Máte radost vidtě? Ale to už není má starost. Alespoň jsem nebyl sám, měl jsem pocit, že jsem milován a vypadal jsem truchlivě.

Nahota? To bylo tak, já připadal si pak volný jako pták… CENSORED.

Upletl i věnec krásný z blínu,
položil ho tobě na čelo,
pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo
"bída" v hadů kruhu šumělo.

Ve skutečnosti to byly vršky od zázvorového piva. Vím, že jsi ho nenáviděl, já to na tobě viděl. Vždy jsi byl špatný lhář, ale jelikož jsi byl kamarád, nikdy sis nestěžoval. A pak vždy a
potají, ti lháři portské ve stínu domu chlampají.

Kolem stolu živé kostry stály,
stolem jim zde hlad byl mořivý,
hudba k tomu kvasu skočnou hrála -
nešťastných to stenot jizlivý.

A také jsi neměl rád, Carmen Electru ani Pavarottiho. A vždy jsi to přestál, že jsem ti za to stál? Upřímně, někdy jsem sral i sám sebe. Nechápu já tebe, a nikdy již nepochopím. A poslali mě všichni k šípku a pak jsem skočil šipku s toho stavení… to již nikdy nikdo nezmění a zůstane mi přišita nálepka blázna.

A když přesycen byls lahůdkami,
umdlen plesem tmavé do noci,
tu tě uložili v měkké lože,
v lože, kteréž sloulo "nemocí".

Měkké lože? Tady, Bože! Ač v něj nevěřím. Byl by se schopen pomodlit za moji starou postel. Straší mi ve věži? A vím, neměl jsem to dělat. Už to vím. Ale co? K čemu, se zase hněvat. Je to za námi a ty pod zemí. To již nikdy nikdá nezmění.

Líhávali na jednom jsme loži

A tenkrát když se to stalo, v afektu a v migréně. Už formuloval jsem dopis tvé bývalé ženě o této nehodě. A já tě nikdy neopustím a jedna postel byla dost, pro tebe i pro mne. A doteď cítím pachuť v puse, po tom těžkém, težkém večeru. A nebylo to víno, portské co teklo proudem toho dne, to byla krev milý Wilsone, krev tvoje a krev moje. Moje srdce krvácelo, když celou tu spoušť uvidělo a já o tom tenkrát věděl. A v téhle chvíli poslední, dlužím ti slova, činy, dny… a kus svého života.

Líhávali na jednom jsme loži
a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A slzy tekoucí jak kapky deště, čekám a těším se na tebe. Vědět že tam budeš, snad donesu ti pugét a spolu se zasmějeme. Ale nic není jisté, věřím v to co vidím a ty tu nejsi, porušil jsem zásadu. Nejsi tu a já v tebe věřím, věřím v zázraky. Spatří-li tě ještě někdy mé modré zraky.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.

Je to za námi a ty pod zemí. To již se nikdy nikdá nezmění.

A mrtvé hroby potají,
do poryvu větru šeptají,
svá slova, bez významu.

Čekali jste nevěru? Bláhoví, nic nechápete, Jamesi, ty to víš. Vždy jsi to věděl, dojel jsi na to a já mám a vždy budu mít zato, žes byl´s mi přítelem. Jediným.

To nikdy nikdá nepochopil, kdo nezažil.
Ani já to nepochopím, proč si se zavraždil.

"Housi, Vaše půlhodina uplynula. Trest čeká." Říká kat.

Elektrika, výboj, klid. Někdo by to měl později uklidit.

A žádná brána, žádný Bůh. Jen pole, louky a černý duch. Duše mého těla. Černá, chladná, mrtvá... celá.


000
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Profesor | 6. července 2009 v 13:47 | Reagovat

Pěkný text. Zvláštní, ale pěkný.

2 mája | 5. března 2010 v 11:10 | Reagovat

HUSTÝ... první co me napadlo...fascinující, zvláštní, zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama