Kolikráte musí člověk zažít, aby si byť uvědomil...

9. května 2009 v 12:06 | ©Bellatrix |  Potter-jednorázové
Název povídky: Kolikráte musí člověk zažít, aby si byť uvědomil...
Autor: Bellatrix Black Lastrange
Beta-reader: Zatím neopraveno
Fandom: HP
Pairing: Remus Lupin/Sirius Black
Pokračování: Nikoliv, je to kýčovitá jednorázová vzpomínka na předešlé
Stručně: Remus a Sirius, co více říct? Snad jen číst a nakonec zase zachovat klid.
Varování: SLASH. Opravdu lehkou formou.
Věnování: Tentokráte pro nikoho. Jen samo o sobě, pro sebe.
Pozn. autora: Pateticky nostalgické. Psáno, ještě za doby okupace *ir* mého mozku, hloupými představami o šťastném životě.


000

Jedinkrát

Prvekrát, když jsem za tebou přišel uprostřed temné noci, promočený až na kost s výrazem mě tolik známého nakopnutého štěněte, jsi se tvářil no, snad trochu udiveně.
Jen ty sám nejspíše víš co se ti tenkráte honilo tou tvou moudrou hlavou, avšak hřejivou pravdou zůstává, že jsi ani na okamžik nezaváhal, dokonce ses ani na nic nevyptával. Vyšel jsi prostě jen tak na zápraží, v těch svých tmavě modrých chlupatých bačkorách a stejně provedeném županu, který ti mimochodem opravdu slušel a chytil mě kolem ramen. Ačkoliv jsem musel být studený jak spí čumák, přivinul jsi mě ke svému vyhřátému tělu a já tenkrát pochopil, že s tebou bude vždycky dobře. Ať už tady, nebo kdekoliv jinde na světě.

Nemluvil jsi, jako vždy jsi vycítil, že jediné co momentálně potřebuji je tvoje přítomnost.

Po chvíli jsme seděli mlčky u krbu a hleděli jak vášnivě rudé plameny olizují chtivě svá dubová polena, já seděl jsem tiše jako pěna v propůjčeném zeleném županu, svou sklenkou bourbonu v pravé a hromadou vzpomínek v levé ruce. A myšlenky se rozutekly.
Trochu za to mohl ten hříšný bourbon, ale já si v tu chvíli začal uvědomovat, že je naprosto jedno co povídáš. Stejně to nebudu vnímat, nikdy jsem nebyl přiliž vnímavým.
Uvědomil jsem si, že nevnímám obsah, ba ani prchlivý význam tvých slov, že jediné na co se dokážu soustředit celou svou myslí je tvůj kolébavý hlas. Tolik jsem toužil si tvůj hlas zapamatovat. Pamatovat si tě celého, tebe i tvůj hlas.
Uvědomoval jsem si tou dobou více než kdy dříve, že se nacházíme ve válce. V kruté, bezcitné válce a ve válce se přeci umírá, milý Reme.
A já si konečně uvědomil, jak moc mi tluče srdce…

Bourbon mizel rychle a s ním padaly i poslední zábrany. Když jsem ráno odcházel potichu jako lupič s čerstvě nakradeným lupem, připadl jsem si jako podvodník. Přesně jako ten lupič, co někoho tajně okradl a potichu utíká od strachu a starostí. Okradl jsem, jen netuším koho více. Tebe, nebo snad sebe o poslední zbytky své důstojnosti a zašlé lidskosti? Ukradl jsem svoje iluze a tvoje city.
Naposledy jsem se tedy ohlédl na tvé poklidně oddechující tělo ležící přikryté károvanou dekou. Díval jsem se dlouho na huňatý koberec před vyhaslým krbem a na dvě flašky čarovného bourbonu co tohle všechno vlastně zavinily. Nebyla to moje vina, nechtěl jsem si to tenkrát přiznat. Mohl za to bourbon. …"Bylo to jen, jednou! Jen jednou, jedinkrát!"

Zvyklosti


Když jsem postával u tvých dveří podruhé, už jsi na mě čekal. Netvářil ses popuzeně, dokonce ani zklamaně či vyčítavě. A já cítil tu tíhu na svém srdci. I přes svou touhu udělat to, jsem se vyhýbal tvému pohledu jasných medových očí, nemohl jsem.
S tím svým neodolatelným úsměvem plachého vlkodlaka jsi mě vyzval abych překročil práh tvého domu a laškovně jsi se mě optal zda zase nechci půjčit župan. A já se vzdal. Tenkrát jsem už tušil, že už nic nebude jako dřív.

A když jsem o chvíli později seděl v pohodlném křesle, sklenkou bourbonu v pravé a hromadou vzpomínek v levé ruce, věděl jsem, že tohle už nikdy nezměním.

"Jednou je nikdy, ale dvakrát, to už je zvyk…"

Skončilo to jako minule a já tě ráno opět opouštěl, tak jako lupič nechává svou první opravdovou oběť své krádeže. Nechal jsem tě ležet na měkké kožešině před krbem, přehozeného známou károvanou dekou, která by o našem vztahu mohla psát červené nasládlé romány. Toho dne jsem si uvědomil, že nejsem dobrým strážcem a hrozně se pohádal s Jamesem. Nechtěl jsem přijít o život, nechtěl jsem přijít o tebe a nechtěl jsem přijít ani o Jamese. Toho dne jsem toho nechtěl tolik jako snad nikdy v životě. Toho dne jsem za sebe chytře nastrčil Petera. A měl z toho všeho nakonec dobrý pocit.

Posedlosti

Když jsem šel potřetí, nepovažoval jsem za nutné klepat. Byl jsem si naprosto jistý, že mě čekáš, že víš, že přijdu, že mě nevyhodíš. Ty jsi ostatně vždy věděl všechno dopředu, tedy téměř všechno. Čekal jsi s tím svým roztomilým úsměvem, zářícíma očima a sklenicí bourbonu u hořícího krbu a já věděl, že tohle je až moc krásné na to, aby to vydrželo. Když jsem tě později líbal na rozpálenou kůži a šeptal potichu tvé jméno, hlasem, podivně zastřeným touhou, věděl jsem, že jsem udělal dobře. Že mé rozhodnutí upustit od funkce strážce bylo správné.

Tentokrát jsem zůstal až do rána a probudil se vedle tebe.

"Dvakrát je zvyk, ale na potřetí…na potřetí je to holá posedlost." A já byl posedlý. A rád.

Zaslepení

Ten den jsem si chtěl zapamatovat jako den, kdy jsem si konečně utvořil jasnou vizi své štěstím protkané budoucnosti a udělal tlustou čáru s vykřičníkem na konci, za svou kariérou nenapravitelného sukničkáře. Pamatovat si ho jako den, kdy jsem se poprvé probudil vedle tebe, Moony.

"Tohle datum si budu pamatovat celý život," řekl jsi ráno, jako by jsi mi četl myšlenky a já ti věřil. Už proto, že bylo 31.října, byl Halloween, Halloween roku 1981.

"Na tohle datum nezapomenu, nikdy a vždycky o Halloweenu, když budu strašit v bílém prostěradle si vzpomenu na tebe." Sliboval jsem a ty jsi mi jen rošťácky prohrábl vlasy a smál se, že zapomenu, že jednou určitě zapomenu.

A já nezapomněl...nikdy jsem nezapomněl. Toho dne se definitivně rozpadla naše slavná pobertovská čtyřka a já druhého dne, jen beznadějně vzpomínal na všechno krásné co se stalo kdy tam venku. Vzpomínal za zdmi Azkabanského vězení, jen do té doby, dokud neprošel mozkomor.

000

Neumím grafiku, stydím se.


FIN
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 fleur_packyt | 9. května 2009 v 16:59 | Reagovat

awww.... kňučím. Lehce sladké, melancholicé, nostalgické, depkoidní a hlavně nádherné. Zbožňuju S/R slashe a tenhle stál opravdu zato. Dojem jen lehce kazily nějaké ty chyby, ale to ža tak podstatné není. Moc sa mi to líbilo.
A mmch, nádherný lay

2 Profesor | 9. května 2009 v 19:27 | Reagovat

Moc hezké. Mé chemií prolezlé mozkové buňky to dojalo.

3 P. | 18. května 2009 v 22:55 | Reagovat

Odhodlala jsem se milá Bello a nejsem nijak znechucená. Píšeš dobře a má to šmrnc.. až bude čas, vrhnu se na něco dalšího.

4 pusy.na | Web | 22. května 2009 v 22:32 | Reagovat

já věděla proč sem jít! já věděla, že tu bude zase něco pěkného. něco rozkošně melancholického, co mi padne přesně do nálady (:

5 Bellatrix Black Lastrange | 23. května 2009 v 18:44 | Reagovat

fleur_packyt: fleur, že já jsem si říkala, že tě tady na Remuse a Siriuse uvidím. Lehce hloupé to bylo, ale i přesto jsem ráda, že se to líbilo.

Profesor: Tak to musel být opravdu krutý stav nouze, první velikosti a jakosti. I když pravdou je, že chemie pro mě není nutné zlo, asi to bude učitelem....:)

P.: Překvapila jsi mě, jsem ráda, že jsi to přežila, každopádně, kdyby byly nějaké újmy, já tě nenutila. Děkuji, Pett.

pusy.nko: Ale kdeže! Děkuji. I přeze všechno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama