Sisters

4. září 2009 v 23:18 | ©Bellatrix |  Twilight-překlady-jednorázové
Název povídky:
Sisters/Sestry
Autor originálu: Jocelyn Torrent
Přeložila: Beautiful Nightmare
Beta-reader: Ottawianna, poradce Bella
Fandom: Twilight sága
Pairing: Alice/Bella
Pokračování: Ne
Stručně: Dva roky, sedm měsíců, osmnáct dnů, pět hodin a třicet devět minut ji milovala. Dva roky, sedm měsíců, osmnáct dnů, pět hodin a třicet devět minut doufala v to, že se její láska naplní. A nakonec během jednoho dne pochopila, jak bláhově strácela čas.
Varování: FEMSLASH - bez specifického omezení
Poznámka Belly: Čtenáři, jak již jsem vyjevila Ottawianně, tahle povídka je to nejlepší co jsem kdy na tento pár četla. Je plná Alicina stesku po nenaplněné lásce a Belliny nevinné nevědomosti. Je plná syrových emocí krásné Alice Cullenové a já Beuty za tuto povídku velmi děkuji. Za to, že jsem si ji mohla jako první přečíst a říct jí svůj názor.


000

Můžu vám do poslední minuty říct, jak dlouho jsem do ní byla zamilovaná. Dva roky, sedm měsíců, osmnáct dnů, pět hodin a třicet devět minut. Bylo to silnější každým tiknutím hodin. Poprvé jsem si jí všimla v jídelně. Byla plachá a zdála se být zcela tolerantní k jejím společníkům u stolu. Ta skupinka mi vždy připadala trochu obyčejně. Tedy do té doby, než se objevila. Pak se na mě podívala… a já ji uviděla.

Viděla jsem její budoucnost. Krev, oheň, bolest a přeměnu. Letmo jsem se podívala po členech mé rodiny - poznali mi to na očích a podívali se směrem k prázdné židli u našeho stolu. Rychle nás přemohl neklid. Nemohla bych tvrdit, že jsem byla překvapená. Byl dlouhou dobu sám. Zasloužil si někoho, kdo jej bude milovat, a hlavně si zasloužil být šťastný. Mohla jsem pouze doufat, že se dobrovolně účastnila toho, co jsem viděla ve své vizi.

Sblížili se, jak jsem předpokládala. Nejprve jako nepřátelé, poté jako přátelé, pak jako milenci. Celou dobu jsem jen přihlížela, předstírajíc větší zájem o naše utajení, než o červenání jejích tváří. Předstírajíc větší zájem o podpatky, než o její neohrabanou, opatrnou chůzi. Předstírajíc veselost a nadšení, i když jsem uvnitř trpěla. Staly jsme se známými, poté kamarádkami, a pak sestrami. Vývoj se zde zastavil, a to bylo to, co mě zraňovalo.

Chtěla jsem pokročit. Chtěla jsem ji. Nenáviděla jsem se za to. Už jsem někoho měla. On ne. On si ji zasloužil. Já ne. Nebyla jsem pro ni nic víc, než kamarádka, sestra. Chodila za mnou pro poučení, pro radu, pro soucit. Slyšela jsem o všem, co se mezi nimi dělo. Velmi dobře jsem jejich vztah znala, a proto jsem se stala odborníkem na rady. Koneckonců, jsem poněkud hrdá na to, jak jsem jí svým srdcem dokázala vždy poradit.

Hodně brzo jsem jej začala nenávidět. Stále jsem jej milovala. Ale nenáviděla jsem, čím se stal, čím mě udělal. Byl krutý, náročný a zbabělý. A já byla nevlídná, smutná a rozrušená. A ona… nedokázala jsem říct, jaká byla. Dělalo mi to starosti. Byly doby, kdy jsem nevěděla, zda se chystala vybuchnout smíchy či pláčem. Všechno si nechávala pro sebe. Když jsem ji tehdy poprvé uviděla v jídelně, mohla jsem vidět, že byla stydlivá. Teď jsem však vůbec nevěděla, jaká vlastně je.

Pak jsme se sblížily, více fyzicky. Objímání, přátelské polibky, společné lenošení. Přeji si, abych mohla říct, že jsem si nemohla stěžovat, ale její záměry se od těch mých značně lišily. Ona hledala sestru, já chtěla něco víc. Ale to bylo ode mě sobecké. A tak jsem jí na oplátku poskytla vše, co chtěla: obejmutí, pusu nebo čas na lenošení. A to ji dělalo šťastnou. Nechtěla jsem ji připravit o štěstí. Jak dny plynuly, zdálo se, že ho měla čím dál tím méně. Trápilo mě to, a tak jsem se jí na to zeptala. Její odpovědi však byly pokaždé stejné; zanedlouho jsem to vzdala a s vyptáváním jsem přestala.

Pak ji požádal o ruku.

Stát na okraji útesu je poměrně zajímavé. Nikdy jsem to nepochopila a nikdy jí ten pokus neodpustím. Ale když jsem pocítila sůl, pokrývající kamení pod mými bosými chodidly, vítr ve vlasech, studený déšť, pokoušející se srovnat se s teplotou mých tváří, pochopila jsem, jak lákavý nápad to byl. Bylo to… tak čisté, osvěžující a nové. Podívala jsem se dolů a pozorovala mocné vlny, narážející proti skále. Cítila jsem se z nich vystrašeně. Chtěla jsem je vyzvat, chtěla jsem skočit. Ale pro mě by to nebylo to samé, co pro Bellu. Neměla bych možnost volby dostat se na nové místo. Nebyla bych nic víc, než promočená. Proto jsem neskočila a místo toho jsem si raději sebrala ze země boty a zamířila na "nácvičnou hostinu".

Svatba přišla dříve, než bych si mohla myslet. Mezi tím jsem strávila čas v mlze, apatickém zaujetí a usmívání, pohrávala jsem si s celou místností. Musela jsem být v tom předstírání dobrá, jelikož nikdo nic nepoznal. A pokud ano, tak jsem si toho nevšimla. Byl to jeden z nejvytíženějších dnů, které jsem kdy měla. Pomáhání s květinami, usazováním, uspořádáním. Zbožňovala jsem to. Snažila jsem se myslet na důležitější věci. Poté jsem ji slyšela, jak na mě slabě a přidušeně volá z poschodí. Na všechno ostatní jsem zapomněla, když jsem následovala její hlas do šatny. Zaklepala jsem a vstoupila do místnosti, Bella už ke mně spěchala. V momentě mě objala a začala vzlykat na mém kamenném rameni. Rukama jsem ji hladila na obnažených zádech, chvěla jsem se, když jsem cítila na špičkách prstů její teplou pokožku. Pevně mě objala a já zpozorovala husí kůži na její ruce.

Řekla mi, že si není jistá. Nevěděla, jestli dělá správnou věc, jestli je tohle všechno klam a jestli zahazuje pryč své mládí. Jemně jsem ji utěšovala, chtějíc políbit ji do vlasů, ale udržela jsem se, abych tu chvíli nepokazila. Pak přestala vzlykat a položila mi otázku. Tu otázku. Přestala jsem dýchat a skoro jsem cítila své srdce opět tlouct. Byla to moje chvíle? Bylo to to, na co jsem čekala? Byla moje trpělivost odměněná? Všimla si mého mlčení a zvedla hlavu, aby se na mě podívala. Její oční linka, ačkoli vodě odolná, byla v koutcích očí trochu rozmazaná. Make-up jí stékal v malých potůčcích po zářivých tvářích. Její rty byly mírně popraskané a našpulené, zadržujíce její nerovnoměrný dech. Sevřela mi slabou paží ruku a přinutila mě, abych se jí podívala do čokoládových očí. Byly zarudlé, nervózní a plné naděje.

Cítila jsem, jak mi srdce předtím, než začalo hořet, spadlo do díry v žaludku. Doufala. Chtěla slyšet pouze jednu odpověď. Chtěla odpověď, kterou ve skrytu duše znala. Ne, tohle nebyla moje šance. Pro mě tu nebyla žádná šance. Byla jsem hloupý, zamilovaný blázen, který promarnil roky života pouhou fantazií. Začaly mě bolet oči, jako bych chtěla začít brečet. Ale stejně jsem nemohla. Místo toho jsem se usmála, vzala její tváře do rukou a láskyplně jsem ji políbila na rty. Řekla jsem jí: "Ano, děláš správně." - tohle by přeci sestra udělala. Rozzářily se jí oči, když jsem zmínila jeho jméno, a já poznala své místo. Upravila jsem jí make-up a vlasy a vedla ji po schodech dolů, kde na ni čekal.

Po celou dobu svatby jsem to zvládla. Vydržela. Oba vypadali skvěle, Bella byla neskutečně šťastná. Svým způsobem jsem si nemohla přát nic jiného. Avšak na druhou stranu jsem se chtěla vrátit zpátky na útes. Zbožňovala jsem, když byla šťastná. Ale taktéž jsem chtěla, abych byla ten důvod její radosti.

Stála na konci síně se sklenicí šampaňského v ruce a já sebou cukla, když pronikavě zacinkala na skleničku. Všichni svatebčané k ní obrátili svou pozornost a ona pokračovala se svým projevem. Ke konci proslovu na mě pohlédla, zvedajíc sklenici k přípitku, a děkovala své sestře Alici za to, že je tou nejlepší a nejvíce půvabnou kamarádkou a sestrou, jakou si nemotorná dívka jako ona mohla kdy přát. Místností se rozlehl smích, všichni se podívali mým směrem a napili se sektu. Vypila jsem celou skleničku, vychutnávajíc si tu chuť a pálení v hrudi. Později budu trpět kvůli následkům alkoholu, ale to mě nezajímalo. Potřebovala jsem něco, co by mi od ní pomohlo odtrhnout oči. Začala hrát hudba a šťastná dvojice nastoupila na taneční parket, aby si spolu poprvé jako manželé zatančili. Posadila jsem se a sledovala je, neschopna od ní odtrhnout pohled. Párkrát se na mě podívala a mrkla na mě. Já jí na oplátku poslala pusu a ona se zasmála, pokládajíc mu hlavu na rameno.

Dva roky, sedm měsíců, osmnáct dnů, šest hodin a sedm minut promarněných kvůli neopětované lásce. Vzala jsem si další sklenici se sektem a stejně jako tu předchozí jsem ji až do dna vypila. Byla jsem její sestra, nic víc, nic míň. Sestra - všechno, co jsem byla, co jsem a co budu po celý zbytek jejich věčnosti.

Jen doufám, že je tu dostatek šampaňského.

000



 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 P. | 5. září 2009 v 0:16 | Reagovat

Nemám tenhle fandom moc ráda, .. a ani femslash ( mozna to bude tim, ze ho radeji prozivam v realu. :D ), kazdopádně, tohle je hodně povedená věc. Díky za ní.

2 Bellatrix Black Lastrange | Web | 5. září 2009 v 14:43 | Reagovat

P.: Také jsem to tvrdila má drahá, také:).

3 Pajuška | 24. září 2009 v 11:01 | Reagovat

No, jsem na tom stejně jako ostatní s tímhle fandomem, ale tohle bylo krásné. Takové něžné, realistické...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama