The Red Apple / Červené jablko

25. září 2009 v 23:53 | ©Bellatrix |  Harry Potter-překlady jednorázové
Název povídky: The Red Apple / Červené jablko
Autor originálu: Jo31891 (fanfiction.net)
Přeložila: ravenablue
Beta-reader: Ottawianna, poradce Bella
Fandom:
HP
Pairing: Přísně tajné…J
Pokračování: Ne.
Stručně: Jabloň, která roste na ostrůvku Bradavického jezera, plodí jedno jediné jablko za den. Legenda praví, že kdo ho utrhne a daruje osobě, kterou miluje, obdivuje a váží si jí, tak jeho city budou opětovány. Kdo bude chtít toto jablko získat?
Varování: sprostá slova, slash, 12+
Věnování: Překlad chci věnovat gleti, která v komentářích napsala, že by si ráda přečetla povídku s párem HP nebo RW/ a nějaký Zmijozel, kromě Draca Malfoye. Tím jsem vám tak trochu dala tip na pár :)



000

Jabloň


Je tam malý ostrůvek, který se nachází několik yardů od břehu Bradavického jezera. Tohle jezírko není tak velké jako to, ve kterém žije obří oliheň a jezerní lidé, a ostrůvek je tak malý, že by se tam kromě obrovské jabloně, která zde roste, sotva vešli další čtyři lidé.

Tento strom tam byl zasazen čtyřmi zakladateli během výstavby Bradavického hradu. Říká se, že před rozpadem slavné čtveřice a zmizením Salazara Zmijozela se na tom stromě urodilo první jablko. Ale protože byla jabloň příliš mladá, urodilo se jen jedno jediné.

Helga z Mrzimoru se pokusila jablko získat, chtěla začarovat strom tak, aby k ní sklonil své větve a ona tak mohla jablko snadno utrhnout.

Bez úspěchu.

Rowena z Havraspáru se pokusila začarovat jablko tak, aby se samo utrhlo a spadlo do její nastavené dlaně.

Bez úspěchu.

Zmijozel, který byl svědkem těchto neúspěšných pokusů, se na chvíli zamyslel a došel k závěru, že: kořeny už nasály kouzlo tohoto místa, a tak byl strom odolný vůči jakýmkoli magickým vlivům, dostat tak jablko dolů kouzlem bylo nemožné.

Nebelvír si vzal tuto radu k srdci a začal na stromek šplhat. Protože byl strom ještě relativně malý, nebylo obtížné dostat se na nejvyšší větev a červené jablko utrhnout. Muž slezl bez obtíží dolů a otočil se k ostatním spoluzakladatelům.

Když byli zpátky na břehu, jejich učedníci, kteří všechno pozorovali, začali vykřikovat.

"Dej ho někomu, koho miluješ!"

"Dej ho někomu, koho obdivuješ!"

"Dej ho někomu, koho si vážíš!"

Godric Nebelvír ty výkřiky slyšel a pohlédl na své kolegy. Pozorovali Nebelvíra se vší vážností.

Dodnes však není známé, komu vlastně Nebelvír červenorůžové jablko daroval. Jabloň časem vyrostla do neuvěřitelné výšky, stále však plodí své ovoce jen nahoře v těch nejvyšších větvích.

Mezi Bradavickými studenty a zaměstnanci se šeptalo, že ten, kdo vyleze nahoru, utrhne červené jablko a dá ho někomu, koho miluje, obdivuje nebo někomu, koho si váží, tak ten mu pocity vrátí z celého svého srdce.


000 000 000 000 000 000 000

Červené jablko


Vší silou jsem nakopl kámen, který mi stál v cestě, a povzdechl jsem si. Kámen se odrážel od země, až nakonec přistál v hromádce dalších kamenů, které lemovaly břeh vody černé jako inkoust. Zastínil jsem si rukou oči a pohlédl přes jezírko.

Bože, to bylo tak nespravedlivé. Jaro bylo nejhorší zkurvené roční období.

Bylo několik dní po Valentýnu (nejhorší svátek roku), a tak každý ještě stále planul žárem lásky. Byl to čas nových začátků. Děti, květiny, ovoce.

Ovoce.

Mé oči se stočily směrem k jabloni.

Fuj!

Kdo má vlastně vůbec rád jablka?

Dobrá. Jsem tak trochu nefér, ale takový je každý druhý!

Už od Vánoc musím pozorovat ty cukrující hrdličky napravo i nalevo.

Dean se nakonec rozhoupal a konečně se odhodlal pozvat Seamuse ven. Byli naprosto příšerní, protože to byli ti nejsentimentálnější milenci, co jsem kdy viděl. To se odehrálo na Nový rok.

Pak Harry šel, utrhl jablko z toho zpropadeného stromu a vyznal se ze svých citů tomu mizerovi Malfoyovi na již předtím zmíněný nejhorší svátek roku. Nechápejte mě špatně, já jsem kvůli svému kamarádovi šťastný. Malfoy s ním jedná dobře a moc dobře ví, že jestli Harrymu jakkoli ublíží, bude mít za zadkem celou rodinu rusovlasých hlav.

Ale je to všechno pořád tak nespravedlivé.

Měl jsem přítele dávno předtím než oni! Tak proč taky nedostanu nějakou doma dělanou čokoládu nebo sentimentální přání k narozeninám! Proč nedostanu pusu na Nový rok?

To je tak nefér.

Ne, že by to byla jejich chyba, a dokonce to není ani moje chyba. Je to jeho vina! On je tak zasraně chladný a upjatý.

On není ten typ, co se na cokoli zeptá. Obvykle na nikoho nemluví, kromě toho, když se ho někdo na něco ptá. Miluje čtení a má nejlepší známky, i když není učením posedlý tolik jako Hermiona. Hrozně rád se jen tak schoulí na pohovku a nechává se laskat teplem, které vychází z ohně v krbu, zatímco mi nahlas předčítá. Jsem také rád. Já přímo miluji chvíle, jako jsou tyto. Moc bych si přál se jen tak opřít o jeho široký teplý hrudník a poslouchat jeho hluboký zastřený hlas. Je jedno, co právě říká, mě to všechno zní jako nádherná poezie.

Ale proboha, on sakra nikdy nic neudělá jako první! To já jsem se ho musel zeptat, proč na mě tak upřeně zírá během hodin nebo při obědě. To já jsem ho musel požádat, aby mi prozradil, jestli ke mně chová nějaké city. Já jsem se ho musel zeptat, jestli se mnou nepůjde do Prasinek. Já jsem se zeptal, jestli ho můžu navštívit na jeho koleji. Mám pocit, jako bych ho po celou tu dobu našeho vztahu do všeho jen nutil a stejně to všechno nikam nevedlo. Odpovídá sice kladně,
když se ho zeptám, jestli ke mně ještě něco cítí, ale zní to tak prázdně.

My jsme se dokonce ještě ani nepolíbili!

Moje uši na tu myšlenku začaly hořet jasně červenou barvou a dokonale splývaly s mými vlasy. Já se prostě nemůžu donutit, abych začal jako první. To se v žádném případě nestane. To je příliš moc na to, aby to mohl můj malý mozek zvládnout. Mohlo by se stát, že udělá pop, bum, ššššš… a kouř se začne valit ven z uší.

To ani náhodou.

Tak vždycky, když vidím všechny ty sentimentální věci, co dělají zamilovaní, nemůžu si prostě pomoct, ale cítím ostrou bolest uvnitř mé hrudi. Pohled mám plný zloby, křivím ústa, mračím se po zbytek dne a obvykle skončím u toho, že se škaredě obořím na jednoho ze svých přátel. Harry ale naštěstí rozumí tomu, jak se cítím.

To je tak zasraně nefér.

Tak proč sakra jdu blíž a blíž k té proklaté jabloni? Já se na ni nechci dokonce ani podívat, ale stále jdu směrem k ní. Jaké štěstí by mi to mohlo vůbec přinést? On přeci už "vrátil" moje city. Tam už není nic, co bych mohl získat, že ano? Nic víc získat, ale příliš mnoho ztratit.

Do prdele.

Pohlédl jsem nahoru na tu obrovskou sekvoj. Je právě přede mnou, kmen vzdálený jen několik yardů. Oddělený černou vodou a kouskem trávy. Jaký je cíl? Co bych mohl získat?

Absolutně nic.

Do prdele.

Sundal jsem z nohou boty a ponožky, vyhrnul své džíny a začal se brodit skrz ledovou vodu k ostrůvku. Voda byla tak zkurveně mělká, že jsem se nemusel bát, že se namočím.

Když jsem dosáhl ostrůvku, neviděl jsem žádný smysl v tom, abych se znovu obouval, tak jsem svůj náklad shodil na zem u kořenů stromu. Odhodil jsem stranou i svůj kabát a ovázal svetr kolem mých boků.

Nic získat… ale já to přesto udělám. Možná, že si zlomím vaz, až budu padat. Možná, že mě pak bude milovat.

Trochu jsem povyskočil a uchopil spodní větev. Jedno svižné zhoupnutí a byl jsem nahoře. To bylo snadné.

Byl jsem nejlepší "stromolezec" ze všech sourozenců. Každé léto jsme pořádali takový malý závod. Kdo nejvýš a nejrychleji vyleze na strom, dostane celou bábovku jen a jen pro sebe. Obvykle jsem každému dal malou porci, než jsem zbytek sbalil a odnesl do svého pokoje. V létě po druhém ročníku jsem polovinu poslal Harrymu, který ji od té doby přímo zbožňuje.

Lezl jsem dost rychle. Slunce bylo už na obzoru a barvilo nebe do červena a oranžova. Pokud udržím tuto rychlost, tak bude asi tak napůl za obzorem, až dosáhnu koruny stromu.

Zabručel jsem, když mi chodidlo sklouzlo po větvi. Rychle jsem se zhoupl na jinou a trhnul sebou. Sakra, kůra byla kluzká a drsná zároveň. Teče mi krev? Vždycky jsem lezl naboso, a tak byla moje chodidla tvrdá a drsná, ale i přesto jsem se poranil.

Spěchal jsem, vyhupuje se s lehkostí z větve na větev. Nebyl jsem zas tak uražený, když mi doma říkali opice. Rád jsem šplhal a výšky mi nedělaly problémy. Vzhlédl jsem, abych zjistil, jak je to ještě daleko. Podle množství silných větví a spousty listí jsem byl někde uprostřed: a to byla ta chvíle, když jsem to uviděl.

Pár kožených bot. Byly příliš černé a příliš nablýskané, byl ze Zmijozelu? Nikdo jiný než Zmijozel si běžně neoblékal tak drahé boty. V žádném případě mi nesmí přijít do cesty. Jen jedno jediné jablko se denně urodilo na tomto stromě, to byl nepsaný zákon. Rozhodně nedopustím, aby jablko utrhl někdo jiný.

Přehoupl jsem se na opačnou stranu stromu tak, aby mě neviděl, a ještě zrychlil tempo. Už jsem ho nemohl vidět ani slyšet. Dobrý. Byl jsem si jistý, že jsem se dostal před něho, když jsem nakonec zahlédl rubínově červený plod. Široký úsměv se objevil na mé pihaté tváři a já se vytáhl nahoru na jednu z posledních větví. Postavil jsem se v plné své výšce tak, že jsem byl schopen jen natáhnout ruku nad moji hlavu a snadno jablko utrhnout. Jak se ale moje prsty omotaly kolem jedné strany, ucítil jsem, jak jiné prsty sevřely polovinu druhou.

Chňap!

Rup!

Moje modré oči se rozšířily, když jsem zíral na pouhou polovinu červeného jablka v mé ruce. Jediné červené jablko toho dne, co se urodilo.

A teď bylo rozpůlené ve dví.

To snad nebyla pravda!

Stočil jsem svůj nasupený pohled na viníka a setkal se tváří v tvář s ametystově modrýma očima. Celá moje tvář se horce rozpálila a já si byl jistý, že jsem zrudnul až ke kořínkům vlasů, takže nebylo poznat, kde začínají vlasy a kde můj obličej.

"U VŠECH ČERTŮ CO - "

Najednou mi uklouzla noha a já cítil, jak moje tělo padá dozadu.

Do prdele. Já umřu.

Cizí ruka pevně uchopila předek mého trika a tvrdě zatáhla. Ječel jsem jako nějaká holka, a pak jsem ucítil náraz do pevného mužského těla a oba jsme spadli zpátky. Jeho záda narazila do silné větve, jak zaklínil svá chodidla proti mohutnému kmenu, paže pevně obtočené kolem mého trupu. Lpěl jsem na něm, srdce prudce bušící, polovina jablka stále pevně sevřená v mé ruce. Proč jsem sakra tu zatracenou věc nepustil?

Když se konečně zdálo, že se celý svět přestal točit, podařilo se mi vytáhnout nahoru a zjistil jsem, že sedím obkročmo na jeho bocích. Vydal jemný povzdech plný úlevy, nechávaje svou hlavu spadnout proti kůře obrovské větve. Pohlédl jsem dolů na něj v omráčeném údivu. Proč… sakra… byl tady nahoře? On přece nedělal takové romantické nesmysly jako tohle. Nikdy by tímto způsobem lásku nedokazoval. Tohle on prostě nedělá… ne pro mě. Pro… někoho jiného? To jsem pro něj opravdu nic neznamenal?

"Co tady děláš?"

Vzhlédl v překvapení a já odvrátil hlavu pryč. Jak trapné, že jsme se zeptali na tu samou otázku zároveň. Tak on opravdu nechtěl, abych to věděl. Dobře.

"Nic," zavrčel jsem, posouvaje se záměrně, abych se konečně od něj dostal pryč. Ruka popadla můj bok, tisknouc mě zpátky dolů. Merline, ten byl silný!

"Nikdo nevyleze na tenhle strom jen tak pro nic za nic, Ronalde!"

Sakra. Neříkej mi tak, ty blbče.

"Na tom nezáleží," mumlám a snažím se znovu přesunout. Tentokrát mě sevře oběma rukama, jeho polovina jablka ležící na jeho hrudníku.

"Ronalde - "

"Neříkej mi tak!"

Zavrčel jsem, zlostně na něj shlížeje. Můj pohled byl najednou úplně rozmazaný. Sakra, přeci teď nebudu brečet!

Jeho fialkové oči změkly. Nikdy nebyly studené nebo tvrdé, jen prázdné, nyní však vypadaly jako dva průzračné drahokamy.

"Nech mě na pokoji," vzlykal jsem. Ale stále jsem se nemohl pohnout. Nejen proto, že mě přidržoval dole. Sám sebe jsem nemohl přinutit k pohybu.

"Proč pláčeš?" šeptal on. Jeho ruce sevřely moji tvář, jeho velké teplé ruce. Palce stíraly vlhkost pod mýma očima, prsty něžně vískaly mé zrzavé vlasy.

Bože, proč na mě byl tak zkurveně něžný a zároveň tak zasraně chladný v jednu a tu samou chvíli?

"Šššš," šeptal a stáhnul mě dolů tak, abych ležel na jeho hrudi. Dál jsem plakal, pevně svíraje obě půlky jablka, které ležely mezi námi. A on poslouchal, jak vzlykám do jeho košile. Nenávidím, když brečím. Pláču vždycky jako malé děcko a trvá to věčnost, než vůbec přestanu. Bože, jsem tak ubohý. A on dál hladí mé vlasy a hladí moje záda, zatímco já vzlykám.

"Přišel jsem, abych to jablko utrhl pro tebe," šeptá on, zatímco mazlí moje spánky.

"Ano? Já taky," kňoural jsem přes moje slzy.

"Miluju tě."

Popotáhl jsem.

Konečně.

Konečně ten zkurvenej bastard udělal první krok.

Jemně pozvedl mou hlavu.

Jeho rty se přitiskly na mé a já šťastně povzdechl.

Konečně!

Když je uvolnil, vzlykal jsem proti jeho ústům a on se smál. Znovu mi sevřel slzy a držel mě, dokud jsem se neuklidnil. Pak mi jemně pomohl dolů ze stromu.

Bok po boku, paže omotaná kolem mého pasu a moje hlava ležící na jeho širokém rameni, jsme stáli a pozorovali západ slunce. V našich dlaních jsme každý svírali jednu polovinu jablka.

Na tváři měl úšklebek tak typický pro každého Zmijozela, něco, co moc často nedělal.

Políbil mě do vlasů.

"Miluju tě, Rone."

"Já tebe taky, Blaisi."


000 000 000 000 000 000 000


"Salazare," zpěvavý hlas zvonil v matně osvětlené chodbě. Tmavovlasý muž zavrčel, otočil se a spatřil bruneta, který stál přímo za ním. Zlovolný úšklebek se rozlil po jeho tváři a chtěl druhého mladíka počastovat nějakou ošklivou urážkou, když tu snědý brunet vykročil dopředu, napadaje tak jeho osobní prostor. Pak najednou přitiskl rty proti Zmijozelově tváři, zanechávaje ho strnulého překvapením.

"Dobrou noc," zašeptal Nebelvír a odpochodoval směrem ke své věži. Tmavovlasý muž ho dál sledoval v naprostém omráčení. Ucítil podivnou váhu ve své levé ruce a pohlédl dolů.

Odpočívající v jeho dlani leželo červeno-růžové jablko.

000

000
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 gleti | 26. září 2009 v 5:02 | Reagovat

Opět jste vybraly nádhernou povídku.
Jsem z ní úplně paf.

2 ravenablue | 26. září 2009 v 11:45 | Reagovat

gleti: Jsem ráda, že se ti líbí, zvlášť když jsem ti ji věnovala, to za ty tvoje úžasné komentáře :)

3 Rastamama | 26. září 2009 v 13:11 | Reagovat

Nádherná povídka. Sakryš,Ron je v týhle povídce,tak úžasně roztomilý.:)

4 Wendy Darling | Web | 27. září 2009 v 9:47 | Reagovat

*chvíli jen čučí neschopna slova* To je tak nádherné... Okouzlující... Roztomilé... Romantické a já nevim co ještě. Miluju, když se Ron spáruje v slashi, ať je to kdokoliv (můj bože, jen ne Malfoye!).
Je to nehorázně sladké, ale mě se to líbí (což se moc často nestává).

5 jesssnape | 27. září 2009 v 13:06 | Reagovat

páni to bylo úžasné!!! (jako vždy =)) bylo to takové... sladké, roztomilé a nádherně romantické!!! souhlasím s gleti, nádherně vybraná povídka =) taky jsem z ní úplně vedle =)
achich jo holky já vám tak moc záávidím!!! já chci taky umět tak nádherně překládat!!! sice letos z angličtiny maturuju, ale ... tohle mi fakt nejde =)

6 gleti | 28. září 2009 v 6:58 | Reagovat

Cítím potřebu se omluvit.
Někdy po přečtení mimořádně dobré povídky úplně zapomenu, co je napsáno v záhlaví, takže jsem ti zapomněla poděkovat za věnování a za práci, kterou sis dala s vyhledáváním této povídky.

7 Profesor | 29. srpna 2016 v 12:24 | Reagovat

To je pěkná povídka.

8 MaikelS | E-mail | 16. ledna 2017 v 16:25 | Reagovat

I found this page on 13th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

9 MarcoG | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 9:06 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama